Compas, závodní kolo, Kříž - Plzeň, okolo roku 1930 - Compas, závodní kolo, Kříž - Plzeň, okolo roku 1930 - Závodní a sportovní kola - Galerie - Galerie - STERBA-BIKE.cz

Kompas, který směr neurčil Na počátku 20. století mělo jízdní kolo podobu, která by se dala označit za konečnou, vyznačovala se dodnes užívaným spojením „rámový trojúhelník“. Ovšem lidský duch nelze svázat do předem daných rozměrů a pravidel, vždy se najde někdo jako konstruktéři francouzské značky Compas. Nezdá se úplně vhodné užívat pojmu marketing v souvislosti s produkty a obchodní politikou starou více než století, ale oněm inovátorům asi o nic jiného nešlo, užitné vlastnosti celku jejich netradiční konstrukce neposunula. Přesto konstrukce zaujala i u nás, před 1. světovou válkou zakoupili plzeňští bratři Chvojkové dvě ‚kompasky‘. Vojtěch byl vynikající závodník z generace Jana Veselého, jel ‚Varšavu‘. Během závodu si někdo uvědomil, že je syn kapitalisty, majitele pískovcového lomu, musel proto ‚vzdát‘. Chvojkové kola užívali při silničních závodech i tehdy populární ploché dráze. Jedno takovou zátěž nevydrželo, druhé se dostalo za čas do rukou nadějného plzeňského cyklisty Karla Šály. Tomu ale nevyhovovalo, bylo krátké, spíše s dráhovou geometrií. Tak jej nejprve odložil, pak půjčil dalšímu pilotovi nevšedního stroje, ten se naboural tak, že zničil vidlici a ohnul horní rámovou trubku. Majitel odstrojil komponenty a rám založil. „Pak se dostal k mému otci, byl kamarád pana Šály,“ vysvětluje Stanislav Cink, plzeňský sběratel a současný majitel představovaného kola. „Léta bylo doma, spravit už nešlo, ale otce rám zaujal, sám stavěl kola amatérsky. Pak nastoupil do firmy k Václavu Pešíkovi, jednomu z místních výrobců kol, kde se koníčkem zabýval již profesionálně. Podle pečlivě vedené dokumentace jich postavil přes dvě stě.“ Pro cyklistického závodníka Stanislava Cinka, původně obchodního příručího, milovníka jemné mechaniky a nezdolného optimistu byla výzva vyrobit repliku v podmínkách profesionální dílny. „S lehkými trubkami nebyl problém,“ vzpomíná Stanislav junior, „Ovšem na rámu nebyl žádný standardní díl, spojky a úhly neodpovídaly běžné produkci, vše byla ruční práce. Otec říkal, že největší práce byla se středovým pouzdrem, piloval, pasoval trubky pořád dokola.“ A tak v polovině 30. let vznikl nový rám podle dokumentace, jen vidlice byla poplatná novějšímu standardu, se shodnou geometrií, ale odlišnou korunkou. Od roku 1936, kdy byl Stanislavu Cinkovi 32 let, přestal závodit na silnici, ale jezdil tehdy oblíbené ploché dráhy. Kolo využíval až do posledních chvil svého života, se synem byl na projížďce ještě čtrnáct dní před odchodem na věčnost v 88 letech. „Když jsem byl mladý hoch, chtěl jsem favorita jako každý. Otec mi říkal, že takové kolo má každý, ale tohle ne, což platilo i o dřevěných ráfcích. Párkrát jsem se na něm svezl, jízda se podobala jízdě na dráhovce, hodně postavená vidlice a krátká stavba způsobily, že pěkně utíkalo pod nohama, na svou dobu bylo i lehké. Pak zůstalo jako svátost doma, leželo pod gaučem v původním stavu.“ Komponenty repliky se neliší od těch, které se používaly v 30. i dalších letech. Hlavové složení, dutá středová osa a kliky jsou Stronglight, přední a zadní náboj je z italské produkce, výrobce nelze identifikovat, řídítka a představec opět s italskou značkou Ambrosio. Brzdu má Compas jen vzadu, můstek vidlice je tak nízký, že na něj nešla jakákoliv brzda upevnit. Sedlo Ideál s duralovými ližinami je obvyklá výbava závodních kol té doby, stejně jako skutečnost, že pro vyšší odolnost byla přední část vyztužena vzpěrou k horní rámové trubce. Jako doklad invence přemýšlivého výrobce slouží i díl s otvory po obvodu na předním náboji, snad protikus nějakého měřicího přístroje, jako doklad konstrukčního hledačství i fotografie Stanislava Cinka na vlastní konstrukci podobné dnešním lehokolům, ovšem s datací z poloviny 30. let... Text: Lubomír Severin