Velohistorie - Golčův Jeníkov +++++

Těsně před prázdninami 2020 bylo slavnostně otevřeno další muzeum známého sběratele historie a jízdních kol zvláště Ing. Jiřího Uhlíře.

Adresa: Na Písku 46, Golčův Jeníkov

 

259/A - Golčův Jeníkov

To nejlepší na konec: pýchou našeho muzejníka je létací kolo Jana Tleskače. Všechny předchozí kopie jsou jen mizerné pokusy. Tohle je stroj vpravdě dokonalý a nevzlétl-li při premiéře, lze to přičítat jen nervozitě z premiéry či/a oslabení organizmu z četných přípitků. 

259/B - Golčův Jeníkov

259/C - Golčův Jeníkov

Předseda českého klubu velocipedistů Dr. Jan Králík k tomu napsal:

"Středně silná výprava Českého klubu velocipedistů se vydala na otevření nejnovějšího projektu svého člena a známého muzejníka

Jirky Uhlíře. Bylo nás včetně hostitele deset a nebýt nucené karantény západočeské sekce, bylo by nás víc. Tedy vzhůru, čeká "Velohistorie"

 Je to Jirkovo několikáté muzeum („Poslední!“ – zvolal při slavnostním otevření v sobotu 26. června), v němž představuje historii jízdního kola. Pojedete-li z Čáslavi do Golčova Jeníkova, nemůžete expozici minout. Je umístěna v renovovaném statku při silnici vlevo, proti známému motorestu Na písku. Expozice se nachází jednak pod střechou jednoho křídla statku, jednak v přízemí v bývalé maštali. Nahoře začíná expozice kopií draisiny a pokračuje velocipedy, vysokými koly a pak desítkami domácích kol z dob monarchie a předválečného Československa. Věděli jste například, že se kola vyráběla i v Mukačevu? Kolekce rakouských a domácích kol z let na přelomu 19. a 20. století je opravdu skvělá. Na své si přijdou i nezaujatí návštěvníci a děti, na něž čeká záplava nejmenších šlapadel. V přízemí jsou pak především závodní kola, skládačky a dopravní tříkolky. Tady je dobré všimnout si tří exponátů hned za dveřmi, odstrašujících příkladů z našeho oboru. Wilhelmina Plast Itera je švédské kolo, na jehož vývoj přišly peníze ze Švédské národní banky, ruku k dílu přiložilo Volvo. Je to celé z plastu, váží to ke dvaceti kilogramům, v létě se to kroutilo a nebrzdilo to, kde co praskalo, dodávalo se to rozložené v krabicích s nářadím, často ale nějaký díl chyběl, a je to hrozně ošklivé. Premiéra se odehrála v roce 1980, od roku 1981 se to vyrábělo, v roce 1984 výroba skončila, celkem vzniklo 30 000 kusů.

 

Druhý příklad je Bickerton Portable. Zkonstruoval ho letecký inženýr společnosti Rolls Royce Harry Bickerton, když přišel o řidičák. Navrhl hliníkové skládací kolo, které se ve složeném stavu vešlo do kufru BMC Mini. Jenomže rám se kroutil a na rozdíl od Itery kolo brzdí, dokonce tak dobře, že to často končilo letem přes řídítka, Harryho nevyjímaje. V letech 1971 až 1989 se jich vyrobilo na 50 000.

Třetí nešťastník je Sprick z roku 1982, také plasťák, navržený designerem Mercedesu Odo Klosem, S Klasse je jeho dítě. Kolo se prodávalo v řetězci obchodních domů Metro jako model budoucnosti, cena začala na 700 markách, načež Sprick odjel do historie za 399 marek, celkem vzniklo asi 20 000 kusů. Jo, auto umí navrhnout kdekdo. Ale kolo…

Pozdní sběr, jak této své poslední kolekci Jirka říká, si zaslouží veškerý respekt, stejně jako majitel areálu Ing. Eduard Kapitán, který velkoryse poskytl prostory.

         Pro zahájení si Jirka připravil skvělou řeč o historii zdejší silnice, na níž muzeum leží. Je to stará Císařská cesta, kterou nechal zřídit císař Karel VI. (1685–1740). Byla široká 7,2 m (4 sáhy) a měla štěrkový podklad sypaný pískem. Vedla z Vídně přes Znojmo, Moravské Budějovice, Želetavu, Stonařov, Jihlavu, Štoky, Německý (dnes Havlíčkův) Brod, Golčův Jeníkov a Čáslav do Prahy, měřila 300 km a stavěli ji jedenadvacet let (1739–1760). Zdalipak by to dnes, po čtvrt tisíciletí, naši stavbaři stihli rychleji?

Tudy šlapali v roce 1880 bratři Josef a František Kohoutové do Vídně, aby veřejnosti představili vysoké kolo, do té doby v srdci monarchie neznámý stroj. Cesta jim trvala dva a půl dne, o den méně než poštovnímu dostavníku. Domů se vrátili jako hrdinové, na Vyšehradě je nesl dav obdivovatelů na ramenou.

Po stejné silnici se jely všechny tři ročníky 1000 mil československých (1933–1935). Pojedete-li z Čáslavi na Golčův Jeníkov, po pravé ruce, snad jen kilometr před popisovaným muzeem Na písku, je pomník Ing. Petru Muchovi, vítězi prvního ročníku závodu. Pomník před několika lety upravili. Je to stylizovaný hrot šípu, po letu zaražený do země (dnes zabodnutý do trochu necitlivě nově zřízeného soklu). Připomíná místo, kde při tréninku na druhý ročník Ing. Petr Mucha zahynul. Pomník se týká i dědečka Jirky Uhlíře, pana Václava Uhlíře, za první republiky cestáře odpovědného za tento úsek. Po okupaci země v březnu 1939 mu noví mocipáni nakázali odtesat z pomníku malý československý znak. Inu německá pečlivost.

Pokud jste nestihli vernisáž, není všem dnům konec. Pojedete-li tím směrem, neváhejte se tu zastavit. Jen pár desítek metrů za objektem statku můžete odbočit doleva a zajet na parkoviště. Nebudete litovat."