„Perič“ Jana Veselého - křest a setkání přátel
Jak známo, veterán se zmapovanou historií a seznamem předchozích majitelů je podstatně cennější než identický sourozenec neznámého původu. Platí to i pro historická kola. Znovuzrození jednoho takového kousku jsme oslavili v polovině ledna 2014 v únětické restauraci U Lasíků. Je to silniční závodní kolo od Antonína Periče pro Jana Veselého, jedno z klíčových kol domácí cyklistiky a ostrý střípek života zdejší společnosti.
Robert Štěrba, který nejen představil Periče (výrobní číslo 21 646), ale inicioval první a věřme že do budoucna opakované neformální setkávání badačů na poli historie kola pozval řadu zajímavých lidí a osobností, kteří dokázali ocenit toto setkání: František Babický, legendární mechanik národního týmu Závodu míru, dr. Jaroslav Cihlář, mnohonásobný mistr republiky ve všech dráhových disciplínách, akademický mistr světa, závodník, trenér národního týmu dráhařů, pedagog a nejbližší kamarád Jana Veselého. Chlapi z Repete Cycles, závodníci, fandové, novináři, sběratelé všech věkových kategorií….
Antonín Perič
Ve 30. letech minulého století působilo v Praze několik malých dílen, jejichž majitelé stavěli z různých komponentů kvalitní silniční a později i dráhová kola. Nejznámější byli Bóža Kubricht v Nuslích, bratři Szekujové v Karlíně, František Štantejský na Novém Městě a Antonín Perič v Karlíně. Jeho kola byla pokládána za vůbec nejlepší. Perič se ve 20. letech stal několikrát mistrem Československa, osvědčil se jako činovník České ústřední jednoty velocipedistů i jako trenér. Svoji dílnu měl v Žižkově, dnes Pernerově ulici. Vynikal nejen jako mistr svého oboru, ale znám byl také jako trochu podivín, občas nevrlý a někdy cholerik. Když si jeden zákazník přišel objednat kolo a sedl si mu na ponk, vyhnal ho Perič z dílny, protože prdel nepatří tam, kde si on vydělává na chleba. Když letoval ve výhni rám, běda aby někdo otevřel dveře do dílny a způsobil tak průvan, který by přiživil oheň, čímž by se zvýšila teplota a mohl by se přepálit a tedy zkřehnout materiál. Tohle si pamatujme, je to pro náš příběh důležité. Jinak to ale byl dobrák od kosti. Vyhlédl-li si talentovaného cyklistu, své kolo mu daroval. Příkladem za mnohé byl svého času Jaroslav Cihlář.
Perič stavěl kola od roku 1933 až do roku 1967, soudě podle zakázkové knihy, kterou si vedl inkoustovou tužkou věčně špinavou rukou. Po roce 1948 už to byly jen sporadické zakázky, zejména proto, že opatřit kvalitní materiál bylo čím dál těžší. Poslední záznam v zakázkové knize z roku 1967.
Závod Míru - "Course de la Paix" 1948 - 2003
Favorit nebo Perič?
Nejslavnější kolo z karlínské dílny má číslo 21 646. Perič je postavil z reynoldských trubek v roce 1949 pro Jana Veselého, aby na něm mohl startovat na druhém ročníku Závodu míru. Podobně jako v roce 1948, startovali i o rok později domácí reprezentanti na vlastních kolech. Veselý druhý ročník ZM vyhrál na svém Peričovi a stal se přes noc národním hrdinou.
V roce 1950 začali stavět závodní kola v nově založeném národním podniku Favorit. Členové národního týmu dostali pokyn jet na těchto rokycanských kolech. Jan Veselý ale prosadil svou: pojede na svém Peričovi. Pouze trikoloru na rámu musel přemalovat z francouzské (modrá-bílá-červená) na československou (bílá-červená-modrá).
Veselý si prosadil Periče také v následujícím roce 1951, ale to už jen správná trikolora nestačila. Kolo musel přelakovat tmavě modrou a opatřit samolepkami i štítkem Favorit. Na takto „zrichtovaném“ Peričovi tedy startoval i v roce 1952. A tehdy vstoupilo kolo do historie. Nikoli tím, že by na něm Veselý vyhrál, ale tím, že mu na dlažebních kostkách v Lipsku, osm kilometrů před cílem praskla vidlice a on se hrozivě vykoulel. Skončilo to jednak tím, že Veselý na svém kole už nesměl závodit, jednak tím, že utrpělo Peričovo renomé. Ten se tou závadou dlouho trápil, za svou práci by dal ruku do ohně. Nerozuměl, jak k tomu mohlo dojít. Tím spíš, že na kole si dal obzvlášť záležet, na tomto a na druhém, které stavěl současně. Mělo číslo 21 647 a zhotovil je pro svého syna Milana.
Co se stalo? Nevozil Honza někoho na rámu? Nejezdil po schodech? Neskočil na silnici z příliš vysokého chodníku?
Jan Veselý věděl, kde byl zakopaný pes, ale léta neměl odvahu to Peričovi přiznat. Prozradil to až po letech: „Ve skutečnosti to bylo velice jednoduché. Miska kuličkového ložiska byla už vytlučená, potřebovala už vyměnit. Měl jsem s tím jet do Prahy, ale nechtělo se mi, ve Strakonicích mi to udělal kamarád, který předtím opravil už desítky kol. Šel na to stejnou metodou jako u všech předchozích oprav. Krček vidlice naletoval normálním autogenem, prudce ho zahřál a stejně prudce nechal ochladit. Byl to slabostěnný, citlivý materiál, který potřeboval něco docela jiného, citlivé ruce a hlavně trpělivost.“ Tak to popsal v knize Josefa Pondělíka Jan Veselý –život v pelotonu. Kamarád-opravář při pájení spodní misky přepálil trubku vidlice, která zkřehla a čekala na vhodnou chvíli…
Jan Veselý skončil v roce 1950 v ZM na druhém místě, ještě jednou byl druhý, v roce 1955. V roce 1957 v etapě z Karlových Varů do Karl-Marx-Stadtu (v normálních časech Chemnitz) vzdal. Komunistická strana ho za to obvinila ze zrady dělnické třídy a míru, vyloučila ho z reprezentace a ze sportu vůbec. Za trest ho posadila za volant nákladního vozu, aby svou zradu pracujících a světového míru odčinil rozvozem cementu a cihel. Tolik drobný příklad života v tehdy paranoidním státě.
Jan Veselý - v akci
A jak skončil jeho Perič? Veselý na něj nedal dopustit. Štítek, který musel v roce 1951 z hlavové trubky sejmout, pečlivě uschoval, a na kole jezdil až do vysokého věku. Pravda, od původního modelu bylo kolo změněné k nepoznání. V roce 1995 se ho Jan Veselý vzdal, když mu Robert Štěrba postavil nové kolo s nejmodernějším osazením. Zkrátka si to vyměnili. Jak to bylo dál, už vypráví Robert Štěrba.
Perič 21 646 revival
„Domů jsem přivezl něco co ani slavné kolo nepřipomínalo. Rám byl několikrát přelakovaný, snad z recese se na něm objevily i samolepky hotelů, byl osazen nepůvodními komponenty, ale pořád to byl rám číslo 21 646 i s tou nešťastnou, teď opravenou, vidlicí. Ke kolu jsem dostal pár dílů a hlavně původní opatrovaný štítek. Nejprve bylo třeba rám srovnat a opravit několik kosmetických vad. Pak dostal světle modrý lak a... od té doby visel v dílně. Neměl jsem chuť pokračovat, ta barva mi neseděla.
V roce 2013 jsem se konečně rozhodl pro nový pokus. Než Jan Veselý zemřel, povídali jsme si i o barvě kola, o tříkolečku, čtyřkolečku a různých detailech, a já se rozhodl přivést ho do stavu z roku 1949, kdy na něm vyhrál Závod míru. Namíchali jsme nový odstín co nejbližší předlohám na fotkách a dochovaných materiálech. Použil jsem originální „vodové“ nálepky, které jsem dostal už dříve od posledního Peričova zaměstnance pana Heidera.
Trikolory jsem maloval ručně, přebrousil je ocelovou vatou, aby dostaly patinu a zakryly se nerovnosti po štětci. Pochopitelně mi chybí praxe paní Schlezingerové, manželky lakýrníka z Truhlářské ulice v Praze, kde Perič a vůbec všichni fajnoví výrobci nechávali své rámy lakovat. Barva je smíchaná s trochou matného laku, abychom potlačili zářivou novotu. Pak jsme nanesli jen slabou vrstvu, jak se metalízy na sportovní kola v době války a po ní dělaly. Použil jsem všechny dobové díly, z tehdy pořízených fotek se dalo dobře vyčíst, co tam patří, kudy vedou bowdeny, jak je nastavené sedlo a další detaily.
Všechny komponenty jsou v autentickém stavu, jen vyčištěny, bez zásadní renovace, nic se neniklovalo ani nechromovalo, i duralové části jsou jen lehce čištěné, žádné velké leštění, aby se nevytratil dobový charakter kola.
Bowdeny, omotávka, košíky na bidony, originální láhev, sedlo jsou v původní kondici. Kupodivu se dobře doplňují s novým lakem. Opatřit jsem musel ráfky Favorit, sedlovku, jednu brzdovou čelist, klipsny a řemínky. Sháněl a hledal jsem je ve stavu, který odpovídal ostatním dílům. Potřebné paprsky jsme rozpletli z jiného sportovního kola ze čtyřicátých let. Snažil jsem se, aby nově nalakovaný rám (jinak to nešlo) dobře ladil s ostatními díly. Chránil jsem se vytvořit leštěnku.
Jedinou replikou je startovní číslo zhotovené podle fotek a sejmuté velikosti a řezu písma. Naštěstí jsem mohl použít jinou dochovanou dobovou tabulku z plechu 0,05 mm.
Při uvádění kola do stavu z roku 1949 se nechtěně opakovala historie. Nejprve jsem totiž omylem vytvořil francouzskou trikoloru, až pak jsem si uvědomil chybu a trikoloru přemaloval na československou. Historie se opakovala.“
Text Robert Štěrba, Jan Králík
Ochutnávka z procesu renovace
Foto kola Robert Štěrba, snímky z restaurace Pavel Myška